Docela bych rád věděl, co se Vám vybaví v mysli při vyslovení slova "Bosna". Také Vás zamrazí v zádech, vzpomenete si na obléhání měst, vypalování vesnic, vraždění obyvatel......

Válku na území bývalé Jugoslávie jsem sledoval s velkým zájmem. Na pobřeží Jadranu jsem cestoval od roku 1982 téměř pravidelně, pouze omezován přídělením nebo nepřidělením devizového příslibu. Cesta přes Maďarsko pak pokračovala právě přes oblast dnešní Bosny, přes (tehdy) půvabná města Mostar, Sarajevo, dnes města s příchutí války. Při cestě v roce 1990 jsem si liboval, že teď budu moci jezdit k moři kdy budu chtít neomezován komunistickým režimem. Jenže už při návratu domů přes Rakousko se u města Knín (dnes Chorvatsko) stavěly barikády, silniční zátarasy a policie nasadila obrněná vozidla. Kdo mohl tušit, že je na spadnutí obrovský válečný konflikt.

pátek 23. srpna 2002

Přesně v půl páté ráno vstáváme. Ani se mi už moc spát nechce. Přístavní molo v Sučuraji (ostrov Hvar-Chorvatsko) není na spaní právě tím nejlepším místem, ale pokud nechcete zmeškat první trajekt na pevninu, je jedním z řešení právě nocleh na molu. Jízdenky už jsme zakoupili včera (osobní auto+dva dospělí - 92 kun / necelých 15 euro), a tak se můžeme rovnou nalodit. Trajekt vyráží přesně v pět směr pevnina. Do městečka Drvenik to trvá slabou půl hodinu. Na obzoru se postupně vyjasňuje, objevuje se silueta pobřežních hor. Vlevo se rýsuje obrys ostrova Brač, na pravoboku leží ostrov Korčula překrývající poloostrov Pelješac. 

Vylodění v Drveniku je také rychlé, konečně všichni turisté spěchají domů a snaží se v autech urazit co nejvíce kilometrů a využít na cestování příznivějšího ranního chladu. Přímo nad městem je nájezd na Jadranskou magistrálu, která se vine podél celého pobřeží od severu k jihu. Všechna auta míří spořádaně doleva na Makarskou a Split, jen náš "oplík" zatáčí do prava na Dubrovník. Máme poslední možnost jet s ostatními domů tradiční trasou přes Knín, Plitvice, Karlovac a Záhřeb, ale jedním z argumentů pro bosenskou cestu jsou dlouhé kolony vozidel v okolí Plitvických jezer (dle rádia "krátké, asi 10km kolony vozidel..."). Postupně se poloprázdnou magistrálou blížíme k ústí řeky Neretvy, úrodné nížině. Cesta již opustila pobřeží a vede několik kilometrů vnitrozemím. V probouzejícím se Opuzenu tankujeme plnou nádrž (čerpací stanice INA), bez problémů platíme platební kartou. Na silničním nájezdu konečně opouštíme pobřežní magistrálu a měníme směr na sever - směr pohraniční město Metkovič a pa

k BiH, což je zkratka pro Bosnu a Hercegovinu. Cestu lemují stánky s ovocem a zeleninou. ( V roce 1990 jich tu bylo minimálně jednou tolik, u každého byl malý mlýnek na vodu - místo lopatek měly pvc kelímky, pro zavlažování vystavených produktů.) Ale většina je zavřená, pouze někteří majitelé pomalu otevírají. Metkovič býval menším, ale moderním městečkem. Na okraji býval obchodní komplex, sportovní obchod byl plný oblečení tehdy populárního a pro nás ještě nedostupného Adidasu. Dnes je to pustá a prázdná prosklená budova v zanedbaném stavu. Celé město je zanedbanější, než bývalo před válkou. Na dohled posledním domům je státní hranice, dá-li se to tak nazvat. Dva obytné kontejnery na každé straně, stožáry na vlajky a dopravní značky pro zpomalení rychlosti, tak vypadá chorvatsko - bosenská hranice. Pro překročení stačí zamávat přihlížejícímu celníkovi pasem a pak už Vám nic nebrání k překročení hranic. (Pro vstup do BiH nebylo potřeba víza - platila mezistátní dohoda o dočasném bezvízovém

styku v letních měsících - více stránky ministerstva zahraničních věcí.) Domorodci si ani moc se zpomalením hlavu nelámou. Ještě krátce snídáme na území nikoho u benzínové pumpy a jsme v Bosně. Je 6 hodin ráno. Jedeme stále podél Neretvy proti jejímu proudu na sever na Mostar. Cestou jsou vidět první stopy války: pobořené a vypálené domy, ale mnohé jsou nově opravené. (Podobný stav je k vidění také v okolí chorvatských měst Karlovac, Slunj, Knín a Plitvických jezer.) Většinou v těsném sousedství leží hřbitov s původním obyvatelstvem, které před lety navždy ztratilo možnost opravit svoje příbytky. Přehlédnout se nedá množství chorvatských praporů zavěšených nad cestou či na přilehlých domech. Jasně si uvědomuji, že nás čeká průjezd třemi pásmy s chorvatským, muslimským a srbským obyvatelstvem. Míjíme také první a také poslední označené minové pole podél silnice. Žluté pásky s nápisem MINE mluví jasně. Před Mostarem potkáváme džíp mírových jednotek OSN - podle vlaječky na kapotě jsou to Španělé. Krajina jižně od města je poměrně nezajímavá pustina, a tak se těšíme na změnu.

V centru města parkujeme před totálně rozbombardovaným komlexem budov na placeném parkovišti. Starší muž s označením správce parkoviště s námi dojednává měnu, v které budeme platit (nabízí dvě varianty - euro nebo chorvatská kuna) a stanovuje poté cenu 1 euro za hodinu. Ještě dát lísteček za okno a můžeme vyrazit do centra. Pro větší klid kladu bezpečnostní páku na volant a beru baťůžek pro případné uschování videokamery. Vím, že město je stále řekou rozděleno na chorvatskou a muslimskou část. Řeka je zde nejen přirozenou hranicí, ale její hluboké údolí bývalo frontovou linií. Podle rekonstruované mešity budeme určitě v muslimské části. Město během války prošlo těžkým ostřelováním z okolních kopců a tak z mnohých historických budov zbyly pouhé obvodové zdi. Ale zároveň zde vládne čilý stavební ruch a postupně se celé město obnovuje. Náhodou objevuji nákupní centrum, kde jsem byl také v roce 1990. Dnes jsou z něj trosky. Jako ementál působí také nedaleká budova místní elektrárenské společnosti. Celá stavba nese četné zásahy od granátů a je ponechána osudu.

Po půlhodině si člověk kupodivu zvykne na více či méně rizbité domy a může obdivovat také stavby, které ušly kanonádě, popř. jsou nově opraveny. Nahlížíme do několika obchodů a v bance zjišťujeme kurs místní měny. Tou je konvertabilní marka (km), její kurs je přibližně 1euro=2km. Pokud chcete platit eurem popř. americkým dolarem, většinou Vás asi neodmítnou. V obchodech i na tržnicích jsou vesměs všude ceny, řekl bych, že jejich výše odpovídá (po přepočtu) cenám našim. V obchodech s elektronikou je všechno od vysavačů po digitální fotoaparáty a mobilní telefony. Při dřívějších cestách jsem v Mostaru nevynechal návštěvu starého kameného mostu přes Neretvu, která zde má přírodně nazelenalou barvu. Dnes je z mostu troska. Ke konci války jej pravděpodobně chorvatské jednotky definitivně sestřelili a dnes se za peníze EU (dle cedule 330 000 euro) chystá jeho obnova. Ze dna řeky byly vyzdviženy jednotlivé části, které jsou zatím uloženy na chorvatském břehu.

Také obě vchodové věže jsou rozstřílené jako řešeto. Přemostění je zde provizorně řešeno lávkou pro pěší v těsné blízkosti původního tureckého mostu. Přecházíme do chorvatské části, také zde se na budovách pracuje, ale muslimská část se mi zdá živější. V jedné z uliček objevujeme uprostřed zanedbaných domů výstavní moderní budovu obložený mramorem...... Jakoby sem ten honosný dům spadl z jiného světa. Inu, ne všechny válka obrala o majetek, někteří naopak mnoho získali. Přes silniční most zpět na náš břeh, u auta měním baterii do kamery a pokračujeme v průzkumu muslimského Mostaru. Strom. Zvláštní strom, mohutný kmen bez větví. Tipuji, že v jeho koruně vybuchla minometná střela a zbyl tak pouze holý kmen.To jej však nezabilo a strom pouští nové větvičky. Pro Mostar tak symbolické. O blok dál je původně park, dnes plný bílých hrobů. Jejich život skončil v rozmezí 1992-1995.

Děti, starci, ženy, muži. Ještě jednou procházíme uličkami starého města, uličkou zlatníků. Podle množství stánků se suvenýry a pohlednicemi asi nebudeme jedinými turisty ve městě. Tržnice nad řekou je místem, kde lze nakoupit především ovoce, zeleninu, popř. maso nebo ryby a až potom oblečení a tretky. Kuriozitou je však místo, kde vedle sebe najdete literaturu typu leninské spisy a historii jugoslávské komunistické strany a přes uličku je pak místními obchodníky nabízen zcela odlišný sortiment v podobě pornokazet.

Vracíme se pomalu k autu. Hodinka na prohlídku docela stačí. Ještě zaplatit parkovné, ale ejhle. Máme pouze dvoueuro a výběrčí nemá nazpět.Bere si naše dvě eura a mává rukou, že je to tak v pořádku. Tak tady jsou ceny opravdu smluvní. Ještě, že tvář muže vypovídá o jeho zážitcích z války. Tak to bereme jako skromný dar městu. Aby to neměl tak snadné, nechávám si vysvětlit nejkratší cestu na hlavní tah směr Sarajevo. Poté už necháváme město za zády i s obrovským křížem na kopci.

Krajina podél Neretvy se postupně mění. Je více kopcovatá, údolí jsou místy přehražena pro hydroelektrárny, podél cesty jsou nasety pomníčky s portrétem oběti války. Místy si všímám asfaltovaných čtverečků na silnici, kryjících drobné krátery. Přicházejí první tunely, zrádné tím, že nejsou osvětlené a tak je v nich naprostá tma. Směr jízdy udává pouze bílá středová čára.

Jablanica - městečko v horách, podle našich informací muslimská enkláva. Bývalo zde muzeum z druhé světové války, most stržený partyzány, stará parní lokomotiva a pár historických kanónů. Všechno je v podstatě na svém místě, jen děla jsou fuč a z muzea je night club. Památný železniční most byl odstřelen ustupující partyzánskou jednotkou, která zapoměla, že za nimi ustupuje další jednotka. Té se pak podařilo hrdinně ustoupit po troskách konstrukce mostu a tak proto zde vzniklo slavné muzeum a celá událost byla také sfilmována. Dnešní Jablanica však žije pátečním trhem, opět převažuje jídlo (snad 20kg melouny nás přivádějí k úžasu), ale nechybí ani nábytek, oblečení, košíky nebo plná deka věcí z blešího trhu. Pokračujeme ještě asi 20km podél Neretvy do městečka Konjic, kde cesta stoupá do kopců až na Ivan Sedlo ve výšce 967 m.n.m. Po obou stranách silnici lemují kopce dosahující přes 2 000 m.n.m. Pak už je to do Sarajeva kousek, navíc stále z kopce. Blíží se první předměstí Hadžiči a Ilidža a právě zde zůstáváme několik minut uvězněni v dopravní zácpě. Pomalu se posunujeme až k dálničnímu přivaděči, který nás dovede až do centra.

Míjíme těžce rozbombardované budovy místního deníku, vysokoškolských kolejí a parlamentu. Před parlamentem jsou k vidění zbytky pytlů s pískem a zátarasů s ostnatým drátem. Naproti stojí kompletně zrekonstruovaný mezinárodní hotel Holiday Inn, kde za války bydleli novináři. Při zahájení obléhání města byl tento hotel jedním z prvních cílů. Vedle se opravuje dvojice prosklených mrakodrapů, připomínajících zničené budovy WTC v New Yorku. Nejprve se necháváme proudem aut unést až do centra, kde se nedá zaparkovat ani náhodou a tak se vracíme bývalou "alejí ostřelovačů" a nedaleko opravovaného muzea parkujeme na zatravněné proluce mezi domy. Čeká nás tak asi (přibližně) kilometrová pěší cesta do centra bosenské metropole. V poledním slunci si stanovujeme tři cíle: místo atentátu na arcivévodu Ferdinanda (1914), staré město a nedaleko ležící velkou mešitu. Cestou míjíme turecké kulturní centrum, náborové středisko francouzské cizinecké legie, několik zastupitelských úřadů evropských zemí.

Místo atentátu, který způsobil první světovou válku, jsem navštívil již v létě 1984, tedy po zimních olympijských hrách, které Sarajevo hostilo. Již tehdy nebylo snadné místo na nábřeží říčky Miljačky najít a rovnou sděluji, že letos se nám to nepovedlo vůbec. Šli jsme postupně od jednoho mostíku přes říčku ke druhému, ale stopy v chodníku a bronzovou desku na zábradlí jsme nenašli. Asi vzala za své během obléhání. To probíhalo v letech 1992-95, kdy srbské jednotky obsadili okolní vysoké kopce a zahájili palbu do nic netušícího města. Cílem jednotek nebylo obsadit město, ale zdecimovat obyvatelstvo převážně muslimského, chorvatského a částečně i srbského původu. Představte si, že kolem Vašeho bydliště se rozestaví armáda a podle chuti Vás nepravidelně zasypává střelami všeho druhu. A Vy se nemáte možnost bránit, jen čekat.... To všechno se to stalo koncem 20.století v civilizované Evropě. Konce obléhání se tak nedožilo více než 10 000 jeho obyvatel.

Od řeky procházíme starým městem, úzké uličky tak trochu připomínají pražská malostranská zákoutí. Plno obchůdků, každá ulička má své řemeslo. Procházíme uličkou plnou krásných koberců, za rohem je ulička kovotepců a vedle nabídka populárního čevapčiči. Sedět se dá na ulici i uvnitř stylových "čevapčičáren" , ceny mírné, porce okolo 2-3 euro. Atmosféra starého města je okouzlující, prodavači Vás lákají do svých obchůdků, zatímco člověk klopítá po staré nerovné dlažbě. Uprostřed je malé náměstí s kašnou, několika špinavými žebráky a spoustou holubů. Dostáváme se k velké mešitě, ale vstoupit se neodvažujeme, neboť věřící právě v hojném počtu vycházejí ven a celá stavba se také zbavuje za pomoci stavební firmy stop války. Je zde znatelný rozdíl mezi předměstími, kde je znát ostřelování a pěkně opravenými domy v centru. Obyvatelé se zdají být spokojeni, všude je plno výstavních obchodů, na jednom rohu objevujeme Baťu. Začínáme se postupně vracet k autu. Na protějším břehu nás zaujala pozvánka na právě probíhající filmový festival, tak se noříme v betonový kolos se zanedbaným znakem olympiády a uvnitř nás čeké krásná obchodní pasáž, které vévodí autosalon Škoda s nasvícenou Fabií.

Město se jednoznačně vrátilo k normálnímu životu, rozhodně se sem ještě v budoucnosti podívám. Po dvou hodinách vyrážíme opět na sever na město Zenica. Cesta se komplikuje objížďkou přes horské vesničky v nekonečné koloně aut. Vzrušením je pouze protijedoucí kolona vozidel OSN vezoucí na přívěsech dva tanky německých jednotek. Následuje Žepče, Maglaj a pak před Dobojem šok. Veškeré dopravní značení je náhle v azbuce ! Ovládám sice zbytky školní ruštiny, ale přesto u značek přibrzďuji a společně luštíme nápisy. Jsme tak jednoznačně v srbské části BiH. Mění se výrazně i ráz vesnic. Krajina je téměř mrtvá, bez života, domy vypálené a rozbité do základů. Zatím co v předchozích částech byla ve vesnicích rozbita asi 1/3 domů, tady to odhaduji tak na 70-80 procent. Odtud během konfliktu obyvatelstvo uprchlo (doufám), ale už nebylo nahrazeno např. lidmi srbské národnosti. Vesnice postupně zarůstají křovinami a vysokou travou. Celá krajina působí i přes slunečné počasí depresivně. Řeka Sáva je nedaleko a po ní prochází hranice mezi BiH a Chorvatskem.

Tento poslední úsek cesty se nás drží červené BMW s holadským číslem. Chudáci bez znalosti azbuky jsou mimo. A to jsou navíc některá místa Srby přejmenována např. Bosanski Brod na Srbski Brod. Hraniční přechod je cestou do jiného světa a trochu mi připomíná překročení hranic socialistického Československa do kapitalistického západního Německa. Srbská část na jednom břehu je zanedbaná, šedá, zarostlá kopřivami, nepořádek. Pohraničníci neupravení a s otráveným pohledem. Stačí jim pohled na pas v mé ruce a můžeme najet na most. Ten má vozovku z dřevěných trámů na kovové konstrukci, tak s rámusem opuštíme Bosnu. Na chorvatské straně nás čeká posekaná tráva, všechno upravené a dvojice dívek. Dostáváme barevný katalog "Vítejte v Chorvatsku" . Celník jen krátce nahlíží do pasů s úsměvem se omlouvá, že máme chvilku počkat, neboť silnici blokuje dopravní nehoda. A jde vstříc dalšímu přijíždějícímu vozidlu. Pohraniční Slavonski Brod je opět živýma pulsujícím městem. Je přesně 18:00. Tak končí naše 12 hodinová návštěva, 400 kilometrů po silnicí BiH.